JAK SE PERUÁNSKÉ BYLINY DOSTALY DO ČESKÉ REPUBLIKY ČÁST 7.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  

Část 7.

Z Pucallpy jsme se vypravili přes Ucayali na břeh pralesa. Dál od civilizace a blíž k jeho nitru. Dostat se do samého středu by bylo určitě velmi náročné a nebezpečné. Pro nás i to kde jsme byli bylo neproniknutelnou oblastí. Atmosféra pralesa je úplně jiná než v Andách. Úplně odlišná krajina žijící jiným životem. Hustá, neproniknutelná, s nesčetným množstvím rostlinstva a přerůzných živočichů.

Z mého cestopisu:

…“Odcházíme z hotelu. Naše uši dostávají mimořádnou porci decibelů šířících se z rachotících motorových rikš. A s tím rachotem se vydáváme na břeh Ucayali. Do všech přístupných otvorů našich těl se vdírá jemný červený prach. Táhne se za těmito exotickými dopravními prostředky jako stín. A čím dále jsme od města, tím je hustší. 

 

 

„Hromadná doprava“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 člun nahradí rikšu…

 

 

 

 

Docela rádi na břehu velké řeky vystupujeme na pevnou zem. Ale jen na chvíli… Rikše mají nahradit lodě. A vlastně čluny, protože loď to zní moc hrdě. Je jich tam plno. Nerozumím, proč Marek chodí od jednoho člunu ke druhému. Asi vybírá. Ale z čeho, když jsou si všechny tak podobné? Nakonec na nás spokojeně kýve. „Nasedat“, zavelí. Polévá mě horko.

Cítím, jak se mi mimo horkého vzduchu po celém těle šíří „husí kůže“. Tak malá skořápka na tak velikou vodu?! A ke všemu neumím moc dobře plavat! Ostatní se již ukládají do člunu. Ten se stále více kýve pod náporem dalších těl. Rychle analyzuji situaci. Buď překonám strach a nebo zůstanu sama na břehu řeky. Sama! To už lépe je zahynout společně.

Vyplýváme na širokou řeku. Ta skořápka se nejen houpe, ale její motor vydává i podivné, kašlavé zvuky. I mě je podivně. Zdá se mi, že každý „akord“ rvoucí se z toho starožitného zařízení bude tím posledním. Ale nemám jiného východiska. Břeh řeky, pulzující životem je od nás stále vzdálenější a nás začíná objímat ticho. I my umlkáme v pokorném údivu před ohromným majestátem a krásou, která je okolo nás. A díky tomu blahoslavenému klidu se vytratil i můj strach.

A zase máme štěstí. Náš převozník Cielo, syn plemene Shipibo, je, jak se ukazuje pravou pokladnicí vědy o přírodě, je jejím opravdovým synem. Svými znalostmi nám imponuje již ve člunu: „Ty ryby, co vidíte, takové trojúhelníkové, tak polévka z nich je to nejlepší na kocovinu. Ty bílé ptáky na břehu (podobné volavkám), tak ty si lidé ochočují a chovají je jako psy. A tady dávejte pozor, tady plavou malé, moc nebezpečné rybky. Jak ucítí krev, dokážou se prokousat pod kůži anebo využívají různé tělesné otvory. Nebezpečné jsou zvlášť pro ženy….“

Náhle uprostřed řeky vypíná kašlavý motor. Přikazuje nám být ticho a sám začíná vydávat jakési tiché zvuky. Na naši němou otázku Marek tlumočí: „Když bude ticho, uvidíte sladkovodní delfíny“. Jsme ticho. Dlouhé ticho… Jako odměna za naši trpělivost se nedaleko nás vynořuje nad hladinu párek delfínů a po chvíli znovu mizí v hloubi řeky. Je to krátké ale vzácné představení. Ne každý má to štěstí vidět „Inie“ v jejich přirozeném prostředí….

Jak tak stojíme očarováni, tiše a nehybně uprostřed Ucayali, Cielo nám servíruje další zážitek. Skáče do té teplé a propastné tůně. Po chvíli se s úsměvem vynoří a gestem nás pobízí k následování. Sedíme jak zkamenělí. Žertuje? Provokuje? Ale hrdost vítězí nad strachem. První se odvážila Ivona…

Za ní skáče Vladan a když skočil Robert, zdálo se, že se člun převrátí. Nakonec skáče i Láďa. Ve člunu zůstávám jen já a Mirka. Podle příkladu Ciela se všichni baví v té vodě jako by to byl bazén. Řeka vypadala jako malé moře a oni se koupou právě uprostřed!

 

 

 

 

 

 

Tůň Ucayali … ..

 

 

 

 

 

A jsme tu sami. Nikde žádný plavčík-zachránce! Vzpomněla jsem si na ty hrozivé rybky…Jsou tu piraně?“- křičím otázku na Ciela a on s úsměvem kýve hlavou: „Jsou. Ale tam dále, v zátokách. Nemají rády proud“. „A krokodýli?“ „Také tam“. Nijak mě to neuklidňuje…

(V té chvíli jsem ještě neměla ani ponětí o tom, že číhají i jiná nebezpečí. Neviditelná… Třeba taková améba. Malinkatá, ale v těle umí opravdu pěkně vyvádět! A nakonec s námi jako suvenýr letí i do Evropy…)

Opravdové drama nastává v okamžiku, kdy se Robert snaží svých asi 130 kilo dostat zpátky do člunu. Málem nás posílá ke dnu. Přestože se všichni snaží držet rovnováhu, člun se tak nachýlí, že nabírá vodu. Jen společným úsilím Ivony, Vladana i Ciela a nás všech co visíme z druhé strany se daří Roberta doslova vecpat zpět a společně dosáhnout břehu.

…a konečně břeh

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
Další články