JAK SE PERUÁNSKÉ BYLINY DOSTALY DO ČESKÉ REPUBLIKY ČÁST 6.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  

Část 6.

Z mého cestopisu:

….“Musíme se dostat co nejrychleji do Pucallpy a tam přes Ucayali do džungle. Santos si prodloužil volno a pojede s námi. Mám z toho radost. Jednak Santos je výborným znalcem bylin ale hlavně v jeho péči se cítím bezpečně. Je takový klidný a vyvážený… Marek je velký dobrodruh. Je pravda, že všechno tu zná (je čestným členem kmene Ashanincas), ale strašně rád riskuje…

Marek už vymýšlí plán, jak se tam dostaneme co nejkratší cestou. Najmeme dvě auta a jedeme hned teď v noci přes džungli. Prý škoda času na spaní. Na diskusi nám nedal prostor.

Po dlouhém vyjednávání už máme jedno auto. Mirka se v něm uvelebila jako první a hned za ní Ivona, Vladan a Santos. Nevím proč my pak jezdíme z místa na místo a stále přesedáme. „Musíme trochu připlatit“, říká Marek. Nakonec nasedáme do nějakého skřípajícího vraku s odpadávajícím výfukem a můžeme se vydat na cestu.

Jedeme v úplné tmě. Za námi jede to druhé auto ale téměř se nevidíme. Po několika hodinách úmorné cesty se před námi objevuje červené světýlko. Zastavuje nás policie a nařizuje odbočit do Tingo Maria. „Ta cesta je velmi nebezpečná ve dne, natož v noci“, říkají. Dívají se na nás jako na blázny… Městečko Tingo Maria. Podivný hotel. Na jeho nádvoří klece s divokými zvířaty. Vstup do pokojů přímo ze dvora, pod dveřmi deseti centimetrová škvíra. Venku co chvíli přeběhne velká krysa. Rozhlížím se důkladně po zdech. Pavouky nevidím ale stejně spím jen jedním okem. Druhé se snaží mít situaci pod kontrolou. Marek s Robertem také nespí. Ale důvod mají jiný…Vyprazdňují další láhev Pisca. Ještě jsme nestihli pořádně usnout a už nás jejich zpěv, ale ještě přesněji řev, staví na nohy. Je velmi brzo ráno.

Znovu nasedáme do aut. Před námi je ještě pár set kilometrů cestou necestou přes džungli. Vracíme se na místo, kde jsme v noci sjeli z cesty.

 

 

 

 

Naše cesta přes džungli

 

 

 

 

 

 

 

království Sangre de drago…

 

 

 

 

 

 

Po obou stranách je propastná tůň lesa.Budí obdiv a současně respekt. Čtvrtina cesty je za námi. Místy míjíme opuštěné chýše. Je na nich vidět, že jsou už dlouho bez hospodáře.

Našemu autu občas odpadne výfuk a řidič ho trpělivě přivazuje drátem. To první auto se Santosem je již daleko vpředu. Budou v Pucallpě o hodně dřív. Jsme na cestě sami. Cítím, jak jsme v tom ohromném prostoru malí…V polospánku se vracím k zážitkům z And.

Náhle naše auto zastavuje. Nečekaně se z křovin vlevo vynořují hrozivé postavy. Vyrostly před naším autem. Po první vteřině překvapení rychle chápu, že to nejsou zástupci fauny. Polévá mě horko. Hlavou mi jako blesk letí myšlenka: poslední okamžiky života. Před našim autem stojí totiž postavy v černých kuklách. Míří na nás ohromnými puškami. Pohled vlevo i vpravo mě ujišťuje, že situace je beznadějná. Z křovin trčí další na nás mířící pušky. Nad nimi černé kukly. Z nich na nás kouká hrozivě několik párů černých očí. Brrr… Kolik myšlenek proletí hlavou v takový okamžik! Najednou také chápu, proč nás včera v noci policisté varovali a doporučili z této cesty sjet…. Proč náš řidič tak dlouho smlouval a měnil auta…

Proč je přední sklo popraskané a v něm tři díry… Po kulkách!.. V hlavě již jenom jedna myšlenka: Pane Bože zachraň nás!….

ZACHRÁNIL !!!!! Máme ohromné štěstí. „Odvezli“ jsme si naše „darované“ životy. Stály všechny dolary, které ležely v našich kapsách….

Konečně už hotel v Pucallpě. Ani neuvěřitelně nesnesitelný halas motorových rikš v městečku není schopen pokazit mou radost. Jsme v bezpečí! Marek přináší chladný nápoj: „Musím Vám gratulovat. Projeli jsme šťastně stezku Tupaka Amaru! Žádný Evropan tudy ještě nejel. Nikdo by se neodvážil. Jste první…!“ Moje chuť zamordovat ho mě přešla až po deseti minutách.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
Další články