JAK SE PERUÁNSKÉ BYLINY DOSTALY DO ČESKÉ REPUBLIKY  ČÁST 5.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  

Část 5.

Výš, do hor, se už vydáváme pěšky. Doprovází nás dva domorodci. Jdou s námi na nejbližší stráně, dál už půjdeme sami. Konečně začíná poznávání rostlin. Santos mi ukazuje cosi podobné kapradí. „To je Cuti-cuti“, vysvětluje. „A tam výš roste Hercampuri. A ty keříky vlevo jsou Pinco-pinco„…..

Pomalu se škrabeme výš a výš ...

Pomalu se škrábeme výš a výš …

Je na něm vidět, že je ve svém živlu. Je inženýr biologie a je synem téhle země. Rostlinám rozumí jako málo kdo. Podílí se i na výzkumech jejich pěstování v různých půdních podmínkách. Proto si také dobře rozumí s páterem…Jdeme klikatými stezkami stále výš a výš.

Začínám pociťovat strašnou únavu. Aha, mám krizi, myslím si. Začíná se mi špatně dýchat a nohy, které začínají být zdřevnatělé, odmítají poslouchat. Rozhlížím se po ostatních… Marek všem rozdává listí z igelitky. „Musíte to žvýkat, jinak to nezvládnete“. A tak to tedy ne! Rozhoduji se, že za nic na světě nebudu brát do pusy nějaké syrové listí. Vzpomněla jsem si i na varování o hygieně..

Dochází mi dech. Moje svaly mě už vůbec neposlouchají. Jsou úplně ochablé a těžké… Zdá se mi, že už nemohu udělat ani krok. Najednou zbytkem vědomí registruji, že jsem zůstala úplně sama. Na konci a v koncích. Sama v těch nekonečných horách. Všichni jsou už daleko. I můj Láďa… Nevšimli si, že s nimi nejsem?! Hrůza!!! Nemám už síly ani volat. Cítím, že se začínám někam ztrácet… Posledním zbytkem vůle jsem donutila moji ochablou ruku nacpat ty hnusné listy do pusy… „Žvýkat, ne polykat!“, zní mi v uších. Žvýkám zbytkem sil a lapám po dechu jako ryba na suchu…A najednou cítím, že ty odporné listy jsou zázračné. Ani nevím, jak jsem se ocitla při ostatních. A dále už šlo všechno jak na drátku. Celé odpoledne, až do večera, kdy už zbytek expedice ztrácí síly, běhám po stráních jako kamzík!

Běhám jako kamzík!

Běhám jako kamzík!

Díky tomu jsem zažila něco, co ve mně zůstalo na vždy. Podivné setkání. Bylo to na stezce Inků…

Sama stezka na nás udělala velký dojem. Prastará, dlouhá cesta přes hory, lemovaná kamennou zdí. Tichá, majestátní, tajemná…Cítím vůni historie… Mám dojem, že nás provází něco neviditelného… Ta atmosféra se dá jen těžko popsat. Jdeme mlčky.

Stezka Inků...

Stezka Inků…

a jejich potomek...

a jejich potomek…

Celé naší výpravě viditelně dochází síly. Já ještě čile šplhám po stráních. Chci vidět co nejvíce, nasát to do sebe. Najednou jsem na stráni spatřila mladého chlapce. Stál a díval se na mě. Byl sám. Nevím, jak se tam objevil. V jeho očích bylo vidět překvapení, ale zakrýval je hrdostí. Na můj úsměv nereagoval. Nereagoval ani na dolary. Díval se povznešeně jako vládce hor. Potomek Inků – proletělo mi hlavou. Dlouhou dobu jsme se dívali vzájemně do očí. Ani se nepohnul. Bylo v něm cosi majestátního. Zatoužila jsem mít jeho fotografii, abych měla jistotu, že to nebyl žádný přelud nebo duch. (Fotografie se povedla, ale jistotu nemám dodnes). Jediné, co vím bezpečně je to, že potomek Inků to byl!

Přiblížil se večer. Musíme se vrátit dolů. S sebou odnáším nezapomenutelné vzpomínky na setkání s Andami. V tak krátkém čase tolik dojmů! V myšlenkách si znovu vše přehrávám. Pohled na velké kaktusy, po kterých leze množství malých broučků. Marek se Santosem je berou do dlaní a mačkají… Zůstává po nich krásná karmínová skvrna. Ti broučci jsou velmi cenní. Výborný obchodní artikl. Indiáni je sbírají a prodávají americkým firmám, které je používají jako přírodní barvivo kosmetických přípravků. Nejčastěji se tím barví rtěnky! V jedné chvíli jsem se rozhodla: rtěnku už nebudu používat!..“

Setkání se stráněmi And bylo pro nás nezapomenutelným zážitkem. Ale na nás čekala Amazonie. Druhá část výpravy za poznáním rostlin. Byla velmi riskantní cestou dobrodruhů do nitra deštného pralesa. Jinak, než velkým dobrodružstvím se nedá  nazvat naše jízda přes džungli.

 


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
Další články