JAK SE PERUÁNSKÉ BYLINY DOSTALY DO ČESKÉ REPUBLIKY  ČÁST 4.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  

Teď už nic nebránilo naší cestě do hor. Byli jsme vybaveni. V Andách nás provázel pocit, že jsme se setkali s velmi starou historií. Tiché, hrdé, majestátné štíty o ní vypráví, jsou jejím svědectvím. Setkávali jsme se ale také s neuvěřitelnou bídou. Téměř na každém kroku. Od našeho průvodce, a od indiánů kteří nás doprovázeli, jsme se učili poznávat jednotlivé keře a rostliny, jejichž názvy zpočátku zněly našim uším cize. Po krátké době však v našich slovnících zdomácněly. Manayupa, Juan de alonso, Pinco pinco, Cola de caballo…a mnoho dalších. To jsou indiánské názvy rostlin jejichž vlastnosti se domorodci naučili využívat před staletími. Měli jsme neobvyklé štěstí. Našim hlavním průvodcem peruánskou přírodou byl Santos. O jeho odbornosti nebylo pochyb. V jeho upřímných a dobrých očích byl na první pohled zřejmý jeho indiánský původ a jeho jméno zdobily dva tituly inženýra – chemie a biologie. Stál u zrodu university v Huanuco a celý svůj dosavadní život zasvětil léčivým rostlinám a péčí o ně.

Z mého cestopisu:

…“Náš mikrobus se pracně vzpíná klikatými stezkami do hor. Dolů se raději nedívám, nechci aby mi strach kazil radostný pocit. Neuvěřitelná podívaná. Červená země porostlá spoustou rostlin. Největší dojem budí agávy. Jsou jich stovky a možná tisíce. Zdá se, jako by jejich dlouhé stonky květů sahaly do oblak, dotýkaly se nebe.

Jeden z těch květů Láďa natáčí. Zdá se, že nemá konce. Všichni utichli. I Mirka utichla. Na Santosovi je vidět, že je pyšný. Pyšný na svou překrásnou zem i z toho, že se s námi může podělit její krásou. Nevím, kam se dříve dívat. Vlevo, vpravo, před sebe, za sebe….všude nádhera.

 

 

 

 

neobyčejné agávy…

 

 

 

 

 

Únava je najednou pryč. Cítím, jako bych se vznášela radostí a dojmem. V tom stavu přijíždíme k nějakému hospodářství. K nějakému velice chudému obydlí. Hliněné čtverce bez dveří a místo oken jen otvory. Tak takovou chudobu jsem ještě neviděla. Jediným bohatstvím byla za nohu uvázaná prasnice s mladými prasátky…Srdce se mi sevřelo. Vidím, jak se domácí srdečně vítají se Santosem. Je vidět, že ho jeho návštěva těší. Santos nás vzájemně představuje. „Jsou to Kechua. Žijí tu osaměle. Jedna velká rodina. Občas pro mne sbírají byliny. Snažím se jim pomáhat.“…

 

Kechuanský domov… 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

…a jeho obyvatelé

 

 

 

 

 

 

 

 

Běžný život….

 

 

 

 

 

 

 

Dívám se na ně s obrovským obdivem. Dírou místo dveří je vidět, jak nějaké děvče sedí na zemi a tká cosi jako předložku nebo kobereček. Osnovu má přivázanou k háku ve zdi… Kolem ní jsou asistenti v podobě malých dětí. Běžný rodinný život.

Zvědavost mě žene blíže. Přistupuje ke mně stará, bezzubá indiánka a s nataženou rukou cosi opakuje. Rozumím z toho pouze „mamita“…

Moje ruka se zanořuje do kapsy. Ještě v Limě jsem rozměnila větší bankovky na drobnější. Už jsem si zvykla, že často sahám do peněženky. Ale tady, v té bídě, jsem nechala všechny. Myslím, že i to co jsem dala, je jen kapka v moři jejich potřeb. A my jsme asi první Evropané, kteří se k nim dostali…

„Gracias mamita, gracias mamita“ vytrhly mě ze zamyšlení její opakované díky.

Mužská část rodiny Kechua už připravuje slavnostní přivítání. Svolali všechny, včetně žen a přinesli nějaký nápoj. K tomu starý, plastový kelímek. Společně s lahví začíná kolovat v kruhu, do kterého nás všechny ustavili. Dívám se, jak každý po vypití obrací kelímek vzhůru dnem… Nevím proč… Snad ukazují, že všechno vypili nebo dávají zbytek zemi či duchům předků? Nevím. Myslím jen na to, jak se budu tvářit já, až na mě přijde řada. Po obličejích ostatních z naší výpravy vidím, že Johny Wolker to rozhodně není. Ale couvnout se nedá, utéct také ne… A už je řada na mě…Před zraky všech se chovám úplně nepochopitelně. Sotva jsem zvlhčila ústa v kelímku, začínám mlaskat jak p…. na bukvicích…Zdálo se mi, že jim tím udělám radost a ukážu, jak mi chutná. Vyšla jsem z toho jako idiot… Chuť to byla strašná, pálilo to, smrdělo a nedalo se polknout… a já u toho mlaskala… Jako obvykle však Santos zachraňuje situaci. Jsem mu vděčná a obdivuji ho za jeho soucit s druhým.

Koutkem oka vidím, jak Marek uzavírá s jedním z indiánů nějaký obchod. Za peníze, které mu dává dostává igelitku plnou nějakých zelených listů. Myslím si – určitě už nakoupil nějaké vzácné byliny!

 

 

 

 

Santos znamená: „Ten, který pomáhá bratrům“


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
Další články