JAK SE PERUÁNSKÉ BYLINY DOSTALY DO ČESKÉ REPUBLIKY ČÁST 3.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  

Z mého cestopisu:

Před hotelem čeká starší mikrobus. Ještě dříve, než jsme se stihli do něho naskládat se spustil vydatný déšť. Přišel náhle a nečekaně. Že by už začalo období dešťů? Všichni nám tvrdili, že je ještě brzy. Za malou chvíli se náměstíčko v Huanuco mění v potok. Santos něco říká řidiči, a po krátké jízdě se stáváme senzací na malém tržišti.

Santos pro nás objednává gumové holínky a igelitová ponča. Na tvářích domorodců se pomalu mění ostražitost ve zvědavost. A dokonce i radost. Tolik zákazníků! A ještě jakých! Stále odvážněji překonávají vrozenou nedůvěru. Nakonec ukazují „gringos“ celou kolekci gumáků – čili jeden druh, ve dvou rozměrech. S úsměvem dohlížejí, aby nikdo z nás neodešel neobutý. V jejich monotónním životě jsme na ně „spadli“ tak nečekaně, jak na nás ten déšť.

Náhle slyšíme, jak se šumotem deště prodírá nějaká nám známá melodie. Ruská „Kaťuša“! Tady? Na tržišti v Huanuco? Rychle se však stává podnětem ke všeobecnému veselí. Domorodci ztrácejí i zbytky nedůvěry a snaží se nám prodat i to, pro co jsme nepřišli. Kdoví odkud se vynořují jakási košťata, štětky, metličky, kartáče, smetáky, násady… Jeden přes druhého se nám snaží nabídnout provázky, provazy, jakési nádoby… věci o kterých jsme v Evropě dávno zapomněli. A to vše hudebně podloženo melodií světoznámé Kaťuši. Teď už jsme centrem všeho dění.

Nějaká bezzubá indiánka ke mně přivádí dvě děti. Dívám se tázavě na Marka. Jsou to sirotci. Matka zemřela a otec tragicky zahynul. Prosí o almužnu pro ně. Sevřelo se mi srdce. Ruka sama vklouzla do peněženky…Atmosféra začíná být téměř rodinná. Smějeme se a křičíme jeden přes druhého. Je vidět, že Santose tu znají a váží si ho. On ale přerušuje zábavu a velí: vamos, vamos… Andy čekají!

  Andy čekají…

Mizíme z tržiště jako hejno ohromných netopýrů. V nadměrných gumákách, a jako křídla vějících pončech na ramenou. K autu nás doprovází utichající „Kaťuša“.

Jedeme na setkání se stráněmi And. Myslím ještě na ten nový zážitek. Jestli existují andělé – strážci měst (a já v ně věřím), tak Huanuco ho určitě má. Zcela jistě uviděl, že v našich kapsách nečinně zahálí dolary a přivolal déšť. Domorodce vytrhl z nečinosti plné očekávání. Pomohl jim k výdělku, o kterém se jim ani nesnilo. Nám zase dovolil odnést si odtamtud nezvyklé „suvenýry“… a šanci pomoci druhým. Ano… Déšť Pánaboha padá na všechny!“…

Mizíme z tržiště jako hejno ohromných netopýrů. V nadměrných gumákách, a jako křídla vějících pončech na ramenou. K autu nás doprovází utichající „Kaťuša“.

Jedeme na setkání se stráněmi And. Myslím ještě na ten nový zážitek. Jestli existují andělé – strážci měst (a já v ně věřím), tak Huanuco ho určitě má. Zcela jistě uviděl, že v našich kapsách nečinně zahálí dolary a přivolal déšť. Domorodce vytrhl z nečinosti plné očekávání. Pomohl jim k výdělku, o kterém se jim ani nesnilo. Nám zase dovolil odnést si odtamtud nezvyklé „suvenýry“… a šanci pomoci druhým. Ano… Déšť Pánaboha padá na všechny!“….

Pokračovaní příště…

neobyčejné agávy… 


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
Další články