JAK SE PERUÁNSKÉ BYLINY DOSTALY DO ČESKÉ REPUBLIKY ČÁST 2.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  

Moje hlava se snaží zpracovat to množství informací. Pinco-pinco…., Flor de arena…., Hercampuri…., Manayupa…. – všechny byliny čistící, ale každá jinak. Zní v ní melodická ozvěna těch exotických názvů rostlin, trochu tajemně ale tak nadějně! Hlavou mi letí tolik myšlenek! Ještě že mám poznámky a kazety!

Konečně jsem v našem pokoji. Moje unavené tělo padá na lůžko. Nemám už sílu ani být zvědavá, o čem zbytek naší „expedice“ živě diskutuje v salóně. Toužím konečně dohnat ten spánkový dluh posledních dní…Začíná mě objímat laskavé ticho…ne však na dlouho…

Do pokoje náhle vpadá Marek. „Povedlo se“ volá. „Zabalte si sebou nějaké věci na pár dní. Teplé do hor a letní do džungle. Konečně uvidíte, jak byliny rostou v přírodě. Santos se rozhodl jet s námi do Huanuco a Pucallpy. Vyjíždíme za hodinu!“ Nemám na výběr. V rychlosti balíme…“

A tak začala druhá část naší cesty za poznáním. Poznání rostlin, školení a návštěvy ministerstev, výzkumných a šlechtitelských botanických stanic a zdravotnických zařízení… Prvním velkým zážitkem bylo setkání s indiány kmene Kechua. Byli našimi znamenitými průvodci po stráních vysokých And a učili nás hledat byliny v místech jejich přirozeného výskytu. Byliny, které jsou po celá dlouhá staletí využívány jako léky, které jim dává Matka příroda. Dává jim vše potřebné a očekává za to, že ji budou ctít a budou s ní žít v harmonii.

Z mého cestopisu:

…“Je pozdní večer. Sedíme v autobuse z Limy do Huanuco. Na to, co jsem dosud viděla, je docela luxusní. Pohodlné sedačky i místo na natažené nohy. A…toaleta! Čeká nás dlouhá noční cesta přes průsmyk v Andách i nevšední zážitek: překonání téměř 5.000 metrů nad mořem!

Jaké to bude? Jsem plná vzrušení. Chvílemi cítím chvění v těle. Možná trochu z nevyspání, možná z množství dojmů. A možná částečně tuším, co na mě čeká…

Autobus je plný místních. Jsme jedinými cizinci. Stevardka v autobuse dohlíží, abychom všichni seděli pohodlně. Je příjemně. Jen Mirka jako obvykle musela způsobit rozruch. Její nadměrná výbava na cesty do And i džungle nechce zůstat na polici nad sedadlem. A tak nejprve deštník (prý na hady, co padají ze stromů) a v zápětí její adidasy padají na hlavy manželského páru s miminkem v náručí. Dusno, které povstalo se však po chvíli vytrácí, Mirka se konečně uvelebila a můžeme začít dřímat…

Nemohu usnout. Hlavou se mi honí myšlenky. Ještě jednou si ve vzpomínkách promítám rozhovory s páterem. S velkou zvědavostí také očekávám setkání s rostlinami. Úplně jsem ale zapomněla, že nejdřív mě čeká jiné setkání.

S nadmořskou výškou!

Ale ta už o sobě dává vědět sama. Najednou mi začíná být strašně zle. Motá se mi hlava, začíná být dusno a je mi dost nepříjemně okolo žaludku. První myšlenka je: O Bože snědla jsem něco špatného, co teď bude?! A je mi čím dál hůř. Přidává se k tomu i hrozné nutkání…. ani nevím, jak jsem se ocitla na WC. Byl to hrozný pocit. Něco podobného jsem v životě nezažila! Myslím si že umírám. Můj organizmus mě vůbec neposlouchá, ztrácím nad ním kontrolu. Myšlenky se soustředily jen do oblasti žaludku… a on se chová tak, jako by se chtěl z těla evakuovat současně oběma konci… a to ještě ve velké panice! Je to strašné…. Jako by z dáli zbytek mého vědomí zaznamenává bušení do dveří a rozpačitý hlas Ivony. A tak si dál onu „místnůstku“ střídavě půjčujeme. Bledé, napůl v bezvědomí klepeme jedna druhé na dveře. Rychle, rychle teď já… Pokaždé mám obavy, zda tam ta malinkatá mísa ještě je… Po chvíli (nevím jak dlouhé) k nám přichází záchrana. Stevardka nám něco podává a ukazuje, abychom to přiložily k nosu a dýchaly. Je to kousek vaty namočený v nějakém strašně smradlavém alkoholu. Díky těm hrozným pocitům se však nebráním. Alkohol normálně nenávidím, ale teď jsem vděčná a vdechuji to jako jedinou záchranu. Vatu dostávají všichni. Vidím ale že jsou mezi námi i tací, co si spletli otvory…a chtivě to sají..

Nevím jak dlouho to trvalo, ale po chvíli zase začínám vnímat okolí. Mužská část naší výpravy se dělí se svými pocity. Prý se jim zdálo, že se mozek bude katapultovat z místa, které mu do teď patřilo a ztráceli nad ním kontrolu..
Nevím, zda to je tím alkoholem, ale všichni už jsme zase v pořádku.

Tak to bylo naše setkání s výškou právě pět tisíc. A to jsme vyjeli přímo od hladiny moře! Máme za sebou vysokohorský křest i první poznání And.

Na jednu stranu je škoda, že nejedeme ve dne. Přišli jsme o nádherné výhledy. Ale z druhé strany dobře že jedeme v noci…Ty nádherné výhledy jsou lemovány strašlivými propastmi. Čas od času do nich padá nějaký autobus, takový jako náš, plný cestujících… Ale my jsme měli zůstat naživu, aby nás neminuly věci příští…

Do Huanuco přijíždíme ráno. Jsem úplně vyřízená. Bojím se, že dneska už nebudu schopná někam jít. Bojím se to komukoli říct. Vím, že dnešní plán je náročný. Mě se chce spát a brečet únavou. Dobrý Santos nám přináší klíče od hotelového pokoje. Je to hotel jeho švagra. Čistý a klidný. Jeden pokoj pro nás sedm. Ale nám připadá jako palác. Určujeme pořadník do koupelny. Podařilo se mi smýt alespoň část únavy. Padám na lůžko. Možná se mi podaří si alespoň na pár minut zdřímnout…
Volají mě na snídani…

U snídaně je veselo. Mezi kuchyní a naším stolem běhá číšník. O tom jak je vzrušený svědčí jeho neustále mírně vyplazený jazyk. Každý z nás objednává to, co pochopil že se dá sníst. A číšník běhá s talíři a neustále přináší…míchaná vajíčka… míchaná vajíčka… a míchaná vajíčka. Asi úplně ztratil hlavu…Byla výborná. Na mě vyšly dvě porce. Nakonec to je jídlo, které nám je z celé nabídky nejbližší…


  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
Další články